Zvolený způsob prezentace považujeme v cechovní radě za nešťastný. Prvně si nemyslíme, že otázka vzdělání je zde relevantní, poněvadž homebrewing je ze své podstaty vařením piva pro vlastní potřebu. Pivo tedy neprodáváme, tudíž nevykonáváme živnost, pro kterou je pivovarské vzdělání nutné, což naprosto chápeme a nerozporujeme. Mohli bychom to přirovnat k tomu, že pokud budu chtít někomu dělat účetnictví a nechám se platit (živnost vázaná), měl bych mít odpovídající vzdělání. Jestliže si ale udělám účetnictví sám sobě, je to má věc. Pokud tedy vyrábíme pivo pro vlastní potřebu, je to naše vlastní odpovědnost a výsledkem ohrožujeme maximálně žaludek svůj a našich blízkých.
Je pravda, že vinaři mohou dokonce víno prodávat. Nám je však zcela jasné, že na to nikdy domovarnictví nedosáhne a ani to není naším primárním cílem.
S Vámi navrhovanými ročními poplatky za domácí vaření piva důrazně nesouhlasíme a rádi bychom se vůči tomu vymezili. Je potřeba si uvědomit, že někteří domácí sládkové stávající limit nikdy nepřekročí, tudíž zavést jakýsi poplatek by nebyla cesta k lepšímu, ale naopak k horšímu. Navíc si také myslíme, že činnost, kterou doma provádíme pro vlastní potřebu a nemáme z ní zisk, by neměla být ani zpoplatněna žádnou spotřební daní. Respektive by od ní měla být ze své podstaty osvobozena.
Za suroviny, které nakoupíme, platíme DPH. Když si nakoupíme např. potraviny, nikdo po nás přeci nemůže vyžadovat spotřební daň například za výrobu guláše. Je potřeba si uvědomit k čemu spotřební daň dle zákona slouží, a to k regulaci ceny výrobku (ať už z fiskálních, regulačních, či jiných ekonomických důvodů). Doma vyrobené pivo není však výrobek, který by bylo možno ocenit, protože opět zdůrazňuji - slouží pro vlastní potřebu. Přemýšlet nad tím, že by tedy mělo být zatíženo spotřební daní, nebo jakýmkoliv odpovídajícím poplatkem nám přijde nemyslitelné, pokud samozřejmě nedojde k jeho prodeji, což ale není ani naší snahou.
Pokud v současné chvíli některý z domácích sládků své pivo prodává, stojí mimo zákon. Stejně tak tomu bude pravděpodobně při jakékoli jiné podobě zákona. Pokud se tak rozhodne překračovat zákonnou normu, činí tak pouze na vlastní riziko a my jako Cech nemáme potřebu ani důvody spolupracovat s kýmkoli při kontrole neplnění zákonných povinností našich členů ani dalších domovarníků. Jsme organizace, která má i ve svých stanovách, že členové vyrábějí pivo pro osobní potřebu a nemyslíme, že by státní správa potřebovala výpomoc při kontrolách domácích sládků a v žádném případě ji ani takovou součinnost nehodláme a ani nemůžeme poskytovat. Ohledně výroby piva nejde pouze o zákon o spotřební dani, z kterého nelogicky vyplývají naše povinnosti. Pokud pivo prodáváme bez patřičného vzdělání, schválení a zařízení soustavně za účelem zisku, jedná se o nedovolené podnikání a uvádění potravin na trh, které je možno postihovat podle patřičných zákonů, přičemž kontrolu zajišťuje živnostenský úřad a potravinářská inspekce.
Jak jste naznačil i v úvodu Vašeho editorialu, homebrewing je pro pivovarství prospěšný jednak tím, že produkuje potenciální budoucí sládky a zároveň i ze své podstaty, rozvíjí pestrost pivovarství. Homebrewing dle našeho názoru také zvyšuje příjem minipivovarům, protože po poznání mnoha pivních stylů roste poptávka po zajímavých pivech, které lidé vyhledávají právě u minipivovarů. Minipivovary tedy nemají nejmenší důvod mít z domácího vaření piva obavy, protože homebrewing jim na trhu nekonkuruje, protože se trhu neúčastní. Naopak potenciálně přivádí nové zákazníky.
Náš názor na problematiku, který jsem Vám i sám už prezentoval, je poměrně rozdílný. Máme pocit, že vycházíte z mylného dojmu, že domácí sládkové mají zálusk vyrábět pivo pro generování zisku. Naším cílem je však pouze vyrábět pivo pro vlastní potřeby a potřeby své rodiny a přátel za podmínek, které se nám zdají dostatečné a spravedlivé.
Myslíme, že by se naopak měla ctít presumpce neviny a nemělo by být na domácího sládka státní správou pohlíženo jako na "pravděpodobného viníka" porušení zákona o spotřební dani. Pokud tento zákon někdo porušuje, vystavuje se osobně riziku postihu a státní správa má dostatek prostředků, jak tento přestupek postihnout a nemusí zatěžovat i ostatní domácí sládky, kteří si zaslouží být považováni za bezúhonné. Je pravdou, že v současné situaci limit 200 L nepostačuje často ani pro samotného vařiče, natož pak pro potěchu chuti jeho blízkých, tudíž je naším cílem tento limit posunout výše. Nemusí to být přímo 2000 L, které mají povoleny vinaři, ale v současném stavu je každé zvýšení úspěchem.
Také si domníváme, že by domácí sládek neměl být podřízen ohlašovací povinnosti, dokud nepřekročí povolený limit výroby, což by mimo jiné ulevilo zbytečné byrokracii. Myslíme, že by stát obecně měl vycházet z principu subsidiarity a z předpokladu, že občan své svobodné právo vyrábět věci pro osobní potřebu nezneužívá. Pokud ano, má stát dostatek jiných právních prostředků, jak takového občana stíhat. Výrobu domácího piva pro vlastní potřebu považujeme za jednání, které by mělo být umožněno bez výhrad ze samotné demokratické podstaty společnosti, poněvadž tím nikomu neomezujeme ani nepoškozujeme jeho vlastní práva a potřeby. Nevidíme tedy důvod, proč by občané měli podléhat povinnosti nahlašovat svou bohulibou a v konečném důsledku i kulturně prospěšnou domácí činnost, byť se jedná o výrobu nápoje s obsahem alkoholu, což je i alibistickým důvodem pro současnou regulaci tohoto hobby.
Zásadní nelogiku současné právní úpravy zákona o spotřební dani vidíme v tom, že domovarnictví by dle našeho názoru nemělo být tímto zákonem regulováno, protože negeneruje zisk, a tudíž by nemělo být podrobeno spotřební dani. Prodej doma uvařeného piva je zakázán ze své podstaty, poněvadž pivovarství je živnost vázaná a domovarník, který by pivo prodával, se dopouští nedovoleného podnikání, které může být stíháno. Naším názorem tedy je, že homebrewingu by měla být odpuštěna nahlašovací povinnost, která bohužel v některých krajích přerůstá v rukou úředníků ve zbytečné obtěžování domácích sládků, a zároveň by měl být zvýšen limit roční výroby, aby odrážel skutečné potřeby domácích sládků. Na rozdíl od vinařů nesmíme své výrobky prodávat, tudíž v ideálním případě bychom měli být řešeni zákonem o spotřební dani pouze ve vztahu k osvobození naší činnosti od předmětné daně, poněvadž základní omezení prodeje doma uvařeného piva plyne již z ostatních právních norem, které se věnují pivovarství. Limit výroby domácího sládka je z praktického hlediska dán nemožností prodeje piva, tudíž by bylo ideální limit nijak právně nestanovovat stejně jako je tomu například ve Velké Británii.